Národní jednota a její spolupráce s českou menšinou v Sobotíně

O počtu lidí, kteří navštívili od roku 1350 Sobotín, se statistika nevede. Jedni přijížděli za prací a obchodem, druzí obdivovali novou železniční trať, která byla otevřena do Sobotína (Zöptau) 1. října 1871 a vydávali se po horských hřebenech až na nejvyšší horu Jeseníku Praděd (Altvater). Sobotínští občané jim ochotně poskytli stravu a ubytování. Mnozí neváhali na horských svazích předvádět svá jasanová prkýnka. Mezi nejodvážnější patřili sobotínští páni doktoři, kteří za svými pacienty přijížděli MUDr.Anton Heigel ( 1858 – 7. 8.1945) a MUDr. Anton Strnad (1895 –1970) až na Svobodín (Freiheitsberg), Klepáčov (Kleppel) a na Skřítek (Berggeist). V roce 1885 vznikl v Olomouci odbor Národní jednoty pro východní Moravu. Dne 3. března 1919 se objevuje stejnojmenná organizace v Šumperku, která se rychle rozšířila do nejbližšího okolí. Byla založena jako protiváha německých spolků (tzv. Schulvereinky) zaměřených na poněmčování národně smíšených oblastí. Národní jednota se především angažovala v oblasti kulturní činnosti a postupné zakládání menšinových škol s výukou českého jazyka.

Typický sobotínský dům, který se v letech 1920–1930 postupně modernizoval.

Tyto menšinové malotřídky si kladly za úkol odstranit dřívější diskriminaci českých obyvatel a dát možnost české školní výchovy všem dětem českých starousedlíků. Do regionu přicházejí rodiny českých úředníků, poštovních a železničních zřízenců, četníků, financů, vojáků, pracovníků továren, ale i lékařů, soudců podle možností a potřeby. Příliv českých občanů do Sobotína po vzniku ČSR nebyl velký. Závodní domy se postupně prodávaly organizacím, které neměly zájem o řešení bytových otázek českých přistěhovalců. Ani státní zaměstnanci nezískávali perspektivu trvalého zaměstnání. Pracovali zde místní občané a jejich výměna za české zaměstnance byla prakticky neřešitelná. V roce 1925 působili na poště v Sobotíně 4 němečtí zaměstnanci, na železniční stanici 3 němečtí pracovníci. Předpokladem získání práce ve státní službě bylo složení zkoušky z němčiny, ale i z jazyka českého, což byl pro mnohé velký problém. Četníci žili většinou ve smíšených manželstvích a české menšině se spíše vyhýbali. Svou četnickou stanici měli do roku 1925 v tzv. Četnickém domě (v současné době DPS Sobotín), později sídlili na Obecním úřadě Sobotín (Gemeindeamt – čp. 104), ale i u nádraží Sobotín v Petrově a během války na tzv „Bílém domě na čp. 186 (dříve 46).

Ing. Josef Peňáz byl posledním ředitelem továrny                                        na hospodářské stroje a odpovídal Kleinům za řádný 
chod pily. Za jeho ředitelování se do Sobotína přistěhovalo                                        mnoho Čechů, kteří zde našli práci a má osobní podíl na vzniku
české menšinové školy.

Po příchodu českého ředitele Továrny na hospodářské stroje v Petrovicích nad Desnou Ing. Josefa Peňáze, se začali postupně přijímat čeští zaměstnanci. Počátkem roku 1925 se objevuje požadavek, aby v Sobotíně vznikla česká menšinová škola. Ta vznikla v září 1925 a české děti se v počtu 23 do Sobotínské školy přihlásily. Po vzniku české školy zakládá česká menšina dne 25. října 1925 odbor Národní jednota Sobotín. Hlavním úkolem pro nejbližší období je morální a hmotná podpora českého obyvatelstva zdejší německé obce. Předsedou byl zvolen pan František Ježek (dnešní dům Sobotín čp. 79) – mistr továrny na Hospodářské stroje a místopředsedou Ing. Josef Peňáz (dřívější ředitelství závodu Velamos – Petrov nad Desnou) - ředitel továrny na Hospodářské stroje. V roce 1926 začíná obsazování pracovních míst českými občany. Dne 8. ledna 1926 přichází na poštu, která se nachází na nádraží Sobotín, Julius Bílý z Červené Vody. Na poště působí do 30. září 1929, kdy je přeložen na hlavní poštu v Šumperku.Na jeho místo nastupuje 1. října 1929 František Floder ze Zašové, který zde působí až do důchodu. V roce 1938 musel své pracoviště opustit a vrátit se do svého rodiště, aby se v květnu 1945 vrátil na bývalé pracoviště jako poštovní doručovatel. V Národní jednotě byl aktivním divadelníkem, režisérem, zpěvákem, vedl pěvecké sbory a byl organizátorem akcí, které organizovala česká menšina.

František Floder, vedoucí pošty Sobotín.
Organizátor kulturních akcí české menšiny.

Je chvályhodné, že v pozdějších letech ani továrna jízdních kol bratří Heinzů „Velamos- Heinz“ neodmítala české uchazeče. K posílení české menšiny a k zajištění obživy byl dne 1. srpna 1926 založen podnik „Rozvoj – výroba prádla a oděvů.“ Provozovna se nacházela v čp. 128 (část budovy u cesty na Vernířovice + již neexistující schodiště) a existovala až do roku 1938. Práce výboru Národní jednoty Sobotín si nezískala to postavení, které česká menšina očekávala. Vznikaly spory, které mnohdy řešil soud. V letech 1929 – 1930 se konaly dvě valné hromady, kde byl zvolen za předsedu František Floder – pošmistr a na další valné hromadě zvolen Antonín Šrubíř – vrchní mistr (Štětínov čp. 20). Ani tato výměna nepřinesla očekávané změny. Obrat nastal až po valné hromadě dne 12. února 1934, kdy byl zvolen za předsedu František Rozmánek, správce ozdravoven (Sobotín čp. 89/dříve čp. 2). Funkci vykonával až do září 1938, kdy odbor zanikl. Do práce v odboru Národní jednoty se v letech 1925 – 1938 zapojili nejenom všichni učitelé, kteří na menšinové učili, ale i mnozí čeští občané. Mezi nejaktivnější patřili pan Antonín Šrubíř, František Ježek, Ing. Josef Peňáz, Jindřich Stařík, Alois Pavlů, Jan Matys, František Rozmánek, Libor Wiche a Franz Šmakal. V roce 1929 byl založen divadelní kroužek, který vedl řídící školy pan Rudolf Dvíže. Jeho členové se scházeli třikrát týdně. Pro nácvik jim sloužila malá školní tělocvična, kde se hrály převážně veselohry. Poslední ředitel školy Josef Mikysa na toto období vzpomínal na své návštěvě Sobotína v roce 1975. „Na české menšinové škole nebyla práce jednoduchá. Učili jsme prakticky celý týden, i v sobotu. Organizoval jsem různé přednášky, vzpomínkové oslavy k různým výročím, návštěvy filmových představení, společné výlety a řadu dalších akcí.Vše se odehrávalo ve škole. Divadelní představení, které učitelé nacvičovali se žáky, bylo očekáváno s velkým napětím.Sál se vždy zaplnil do posledního místa. Ročně jsme s dětmi nacvičili v průměru 3 divadelní představení. Otcové zhotovili kulisy, učitelé je namalovali a maminky připravily kostýmy. Několikráte jsme se žáky hráli i loutkové divadlo. To mělo vždy velký úspěch. A školní knihovna? Ta měla dostatečné množství knih. Nejvíce se půjčovaly cestopisné tituly. Často se půjčovaly ze dne na den.Takový byl o ně zájem!“

Osada číslo 2 – „U krásné lípy“, která poskytovala ubytování
turistům, kteří přijížděli převážně z Olomouce, a byla vyhledávána
pro služby, které návštěvníkům poskytovala.

Odbor Národní jednoty věnoval pozornost i udržování „lidových zvyků“. Vše se odehrávalo ve spolkové místnosti (tělocvičně) a v areálu školy. Tradiční „Velikonoce“, „Vánoce“, různé táborové ohně, „Den matek“, „Den dětských radovánek“ ale i veřejná cvičení byla vždy očekávána s napětím. Při oslavách se vždy upevňovalo „hraničářské“ vlastenectví. Různí autoři recitovali své básně. Mezi nejaktivnější patřili pan Antonín Šrubíř, Rudolf Dvíže, Josef Mikysa (1904 – 1982), Čeněk Lužný (učitel), František Floder (pošmistr), ale i žáci české školy. Nejrozsáhlejší sbírku básní napsal správce ozdravoven Konrád Sedláček v roce 1937 s názvem „Pohádka Moravy – Sobotín“. Krásy Sobotína zachytil na čtyřech pohledech malíř František Krágl. V roce 1930 vznikla v Sobotíně odbočka Sokola Šumperk. Cvičení vedli učitelé školy pan Čeněk Lužný a Marie Petříková. Do cvičení byly zapojeny školní děti (40 žáků) a během krátké doby začali s cvičením muži a ženy (12 cvičenců). O cvičení byl mimořádný zájem a hlásily se i děti z německé školy.
Na podzim uskutečnil v tělocvičně „Jiřinkový bál“, „Sokolské šibřinky“ a „Masopustní karneval“ a „Pochovávání basy“ v hostinci pana Brachtla u vlakového nádraží Sobotín. Prázdninové osady pomohly upevnit postavení české menšiny. Vždyť jenom během prázdnin se vystřídalo na 1000 dětí a to ještě nepočítáme různé výletníky, kteří do Sobotína ve velkém počtu, především z Olomouce a Brna, přijížděli. Jedno je jisté. O Sobotínu se začalo psát v tisku a stal se vyhledávaným místem pro letní a zimní turistiku. Částečná mobilizace dne 21. května 1938 a příchod motorizovaného oddílu pěchoty do Sobotína přinesly radost české menšině a zároveň uklidnily rušné události v našem státě. Téměř každý den přicházeli do školy českoslovenští vojáci se dvěma důstojníky a zúčastnili se všech akcí školy a odboru Národní jednoty. V Sobotíně byl klid a nic nenasvědčovalo, že se blíží světová válka. Četa vojáků, která bydlela na Štětínově (čp. 27) a vyjížděla na kontrolu až na Skřítek (Berggeist), byla začátkem července odvolána. V polovině září 1938 se ve škole ještě vyučovalo. České rodiny opouští Sobotín a stěhují se do vnitrozemí a s nimi odjíždí i rodina řídícího učitele. Je vyhlášena mobilizace a česká menšinová škola je uzavřena. Klíče jsou odevzdány na četnické stanici. Jako poslední odjíždějí zaměstnanci železniční stanice a poštovního úřadu. Když jsem se s tímto vlastencem a „hraničářem“ setkal v roce 1975, dokonale se orientoval ve školní budově. S velkým zápalem hovořil o české menšině v Sobotíně, zajímal jej osud dětí, které školu navštěvovaly. Neubránil se vzpomínkám. Jeho elán, jiskrné oko a vzpomínky, které mu na Sobotín utkvěly v paměti, dokazovaly, že zde prožil mnoho krásných chvil. A setkání se dvěma bývalými žáky paní Marií Potěšilovou a Jindřichem Staříkem byly doslova třešničkou na tehdejším setkání. Při loučení mi řekl: „Nelituju těch let, které jsem zde prožil, byly krásné.“ Zemřel v roce 1982.

Zpracoval: Miroslav Mikuláštík

Zleva nahoře – Nádraží Sobotín, ředitelské a úřednické byty a dole - restaurace pana Brachtla u nádraží Sobotín, který podporoval sobotínskou menšinovou školu. Přestavba na moderní hotelové služby byla dokončena v roce 1930.