Sobotínské ozdravovny

Velkou zásluhu na vznik sobotínských osad má ředitel české menšinové školy v Sobotíně pan Richard Kuba, který v roce 1926 napsal článek o krásách Sobotína a jeho okolí do olomouckých a brněnských novin. „Kraj zde je krásný,ba přímo pohádkový. Lesů hojnost a zdravého vzduchu až dost. Krajina hodila by se velice dobře pro humánní účely Červeného kříže, ale i pro jiné využití.Mohly by se zde zřídit útulky pro nemocné a i „prázdninová péče o mládež“ by zde mohla zřídit kolonie. Zde by mohly děti, otrávené po celý rok dýcháním vzduchu otráveného kouřem továrních komínů a nasyceného výpary více méně nepříjemnými, okřát na horském vzduchu a tak duševně i tělesně okřát k nastávající práci ve škole. Možnost zřídit zde takové útulky umožňovala by okolnost, že centrální ředitelství zdejších závodů odprodává domy i pozemky“. Nejrychleji na tento článek zareagovala Národní jednota z Olomouce, která Sobotín navštívila. Již v roce 1927 zde „Péče o zdraví mládeže v Olomouci“ zakoupila několik domů a během několika let zde působilo pět osad. Jedna byla celoroční a ostatní poskytovaly služby dle potřeb osadníků. Hlavním organizátorem prázdninových osad byl Konrád Sedláček (nar.19. 2. 1876 v Luké u Konice), absolvent českého gymnasia a učitelského ústavu v Olomouci. V Olomouci pracoval jako ředitel pomocné školy v Olomouci a předseda spolku „Péče o mládež v Olomouci“. Patřil mezi významné představitele Národní jednoty Sobotín a jeho okolí. Několikráte zde v minulosti zajížděl s dětmi na školní výlety. Publikoval v řadě českých časopisů, většinou pod pseudonymem Kuneš Bauer. Básnická sbírka „Pohádka Moravy – Sobotín“ se stala jeho osobním vyznáním Sobotína. V roce 1932 existovaly osady v těchto domech:                                 

• Osada č. 1 - byla nazývána „Četnický dům“ a měla celoroční provoz. V podstatě šlo o děti, které zde byly posílány na dvouměsíční (někdy i delší) ozdravný pobyt. Budova byla na tehdejší dobu moderně vybavena, měla splachovací záchody, vodovod, sprchy s teplou a studenou vodou, šatnu s verandou a na dvoře byly vybudovány sprchy se studenou vodou. Školní docházku plnily děti v české menšinové škole. V pozdějších letech se zde nacházely řecké domovy a internát zvláštní školy. V roce 1998 získal tuto budovu obecní úřad a vybudoval zde „Dům s pečovatelskou službou“.
• Osada č. 2 - byla nazývána „U krásné lípy“. Dřívější budova patřila zvláštní škole. V současné době zde sídlí Obecní úřad Sobotín. Ubytování bylo poskytováno po celý rok. Využívali jej převážně turisté a lyžaři z Olomouce a Brna.                 
• Osada č. 3 - jedná se o „dívčí ozdravovnu“ na čp. 128 v Sobotíně, která sloužila v pozdější době jako řecký domov, později nalezneme třídy základní školy a školní družiny. Šlo o dívčí osadu. V blízkosti se nalézá rybník, kde se osadníci koupali a v zimě bruslili. Boudova je využita pro bytové účely.
• Osada č. 4 - byla nazývána „Stará pila“ a nalezneme ji v Petrově nad Desnou. Koncem šedesátých let byly dřevěné budovy zbourány a nahrazeny novými. Osada byla střediskem veškeré sportovní činnosti a byla vyloženě sportovní, vyhledávali ji chlapci pro dobrodružné podmínky, které jim poskytovala. Konaly se zde pravidelné sportovní soutěže. Před několika lety zde poskytoval služby „Motorest Gabro“.
• Osada č. 5 - byla otevřena po dobu prázdnin v české menšinové škole. Pro tuto činnost byly poskytnuty dvě třídy, kuchyň, jídelna, tělocvična a sociální zařízení. Dozorem byl pověřen vždy ředitel menšinové školy.                                             

Pobyt v osadách trval jeden měsíc a financovali si jej účastníci z vlastních prostředků. Měsíční poplatek činil asi 200,- Kč. Výběr účastníků byl velmi jednoduchý. Kdo se první přihlásil, ten byl přijat. Děti z „chudších“ rodin platily polovinu a některé děti získaly pobyt zdarma. Kdo financoval tyto děti, se nepodařilo zjistit. Lze však předpokládat, že těchto dětí nebylo mnoho. Některým osadníkům se v Sobotíně tak líbilo, že se každoročně na tato místa vraceli. Účastníci ozdravo-ven pocházeli z celé Československé republiky. V roce 1937 zde byli přítomni účastníci až z Podkarpatské Rusi a 10 studentů z ruského gymnasia z Prahy. Hra na hudební nástroj byla podmínkou k přijetí za vedoucího na prázdninovou osadu. Výběr byl většinou prováděn na učitelských ústavech. V osadách byl přísný režim. Stanoveny byly sankce za jeho nedodržení. Např. na osadě „U krásné lípy“ byl zakázán vstup do areálu mauzolea. Kdo tento zákaz porušil, musel za trest škrábat brambory. O škrábání prý nouze nebyla. Vždy se našel, kdo tento zákaz porušil. Osada číslo 5 se nacházela v budově české menšinové školy. Školní pozemek nebyl oplocen a vstup do zámeckého parku lákal především chlapce. Zde byl trest dosti krutý. Chlapci museli umývat nádobí a uklidit celou školu. Každoroční spory se vyřešily v roce 1937, kdy v červenci a srpnu byla postavena zídka mezi školou a zámkem. Byla vysoká 2.10 metru.

Výlet na Praděd byl organizován zásadně pěšky!!!! Vycházelo se ráno a téhož dne byl návrat. Na celodenní výlety jezdily celé osady také vlakem. Šlo o speciální vlak, kde bylo vždy kolem 500 dětí a personálu. Výlety směřovaly do Jeseníku, Zlatých Hor, ale i do oblasti Orlických hor. Zde navštívili Kramářovu vilu na Suchém vrchu, Pastvinskou přehradu a prohlédli si výstavbu pohraničních opevnění, která se budovala. Největší pozornost byla věnována poznání okolí Sobotína a celého regionu. Všechny výlety byly směrovány na místa, kde byli čeští nájemci a vlastníci. Navštěvovány byly i ostatní české prázdninové osady. Šlo o osady, které měly různé zaměření. Mezi nejnavštěvovanější patřily osady ve Vikýřovicích (zaměřena na výuku německého jazyka), v Temenici, Pasece (u Uničova), ale i v Oskavě a Německé Libině. Budíček se konal v 7.00 hodin, potom následovala rozcvička a sprchování studenou vodou, případně umývání v řece Mertě, Klepáčovském potoce anebo v dnes již neexistujícím hutním rybníce (dnešní hřiště Sokola Sobotín). Jednou týdně bylo sprchování teplou vodou ve sprchách, které byly vybudovány na dvoře první osady. Každá osada měla pro tuto hygienu určený jeden den. Po snídani byl „raport“, kde se rozdávala pošta a byla prováděna zdravotní a hygienická kontrola. V dopoledním programu byly převážně hry, soutěže a úprava areálu jednotlivých osad. U všech budov byly vybudovány lavice a stolky, kde byla podávána strava. Na osadě číslo pět (budova školy) byla postavena dřevěná veranda, která nahrazovala jídelnu. Podobné verandy byly postaveny ve všech osadách. Po obědě následovalo, v případě příznivého počasí, povinné slunění. Proto se nemůžeme divit, že se zdravotní problémy osadníkům vyhýbaly. I oblečení bylo jednoduché. Hoši chodili pouze v trenkách a u dívek k tomu náleželo tričko. Opálená těla hochů a dívek byla samozřejmostí. Po odpolední svačině se konaly vycházky. Chodilo se v útvarech a zpívaly české písničky. Zvlášť příjemně se tyto písně poslouchaly ve večerních hodinách. Prý se nesly celým sobotínským údolím. Hodně se na osadách sportovalo. Oblíbené byly šipky, střelba z luku, vybíjená, zaháněná, šplh, lehkoatletické soutěže, atd. Za přítomnosti všech vedoucích a představitelů Národní jednoty se konal tradiční „sportovní den“. Vyvrcholením oslav byla fotbalová utkání mezi osadami. Ceny byly většinou „sladkého charakteru“.

Prázdninové osady pomohly upevnit postavení české menšiny v Sobotíně. Vždyť jenom během prázdnin se zde vystřídalo na 1000 dětí a to ještě nepočítáme různé výletníky, kteří do Sobotína ve velkém počtu, především z Olomouce, přijížděli. Nesmíme však zapomenout, že během prázdnin se v Sobotíně a v celém okolí nacházely i německé prázdninové osady a Domy odpočinku (k rekreaci). Mnozí sobotínští občané tak získali finance, kterých v tomto podhůří Jeseníků bylo zapotřebí. Jedno je však jisté. Sobotín byl vyhledávaným místem pro letní a zimní turistiku. Dokazuje to průvodce po „Královstvím českém“ z roku 1908, ale i „Ottova encyklopedie“. Tato forma prázdninové činnosti byla ukončena v roce 1948 a pokračovala formou pionýrských táborů. Poslední prázdninové dětské rekreace jsou stále uskutečňovány na „Dolte“ Sobotín a svou formou navazují na tradice, které zde byly uskutečňovány od roku 1948.

Zpracoval: Miroslav Mikuláštík