Obec Sobotín se nachází v okrese Šumperk v Olomouckém kraji v malebném údolí v podhůří Jeseníků.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1351. Historie Sobotína, je obdobně jako většina okolních obcí, spjata s těžbou železné rudy.
O počtu lidí, kteří navštívili od roku 1350 Sobotín, se statistika nevede. Jedni přijížděli za prací a obchodem, druzí obdivovali přírodu a vydávali se na horské hřebeny. Mnozí neváhali na horských svazích předvádět svá jasanová prkénka. Sobotínské údolí (Sobotín – Štětínov – Severní Morava) – v roce 1935
Sobotínští občané tyto návštěvy neodmítali a ve svých skromných příbytcích vždy ochotně poskytovali stravu a ubytování. Poznat Sobotín znamená poznat život a práci tehdejšího obyvatelstva, převážně německé národnosti, kteří pracovali v železárnách. Písemné záznamy o této době nejsou zachovány. Stará obecní kronika nebyla nalezena, ztratila se. Farní kronika byla objevena na velkolosinské faře. Českou kroniku menšinové školy uschoval poslední předválečný ředitel pan Josef Mikysa v roce 1940 tak dobře, že ji našel na půdě svého rodinného domu až v roce 1975. O českých prázdninových osadách toho víme zásluhou propagátora a organizátora Konráda Sedláčka poměrně dost. Ještě štěstí, že žijí pamětníci. Ti nejvíce poradili a přispěli do „mozaiky“ poznání života naší obce. Následující řádky vás seznámí se životem, radostmi a starostmi této podhorské vesnice. Sobotínští si tuto vzpomínku, bez ohledu na národnost, zaslouží. (Sobotín 650 let).
Sobotínská prázdninová osada číslo 2 v roce 1931. Foceno na nádvoří současného OÚ Sobotín.
Sobotín (Zöptau, Zepta, Zeyptendorf, Sobecinna) je jedna z nejstarších hornických osad na Šumpersku. Původ jména pochází od osobního jména Sobota. Německý název Zöptau byl převzat z českého. Součástí obce byla osada Štětínov. Roku 1961 byly připojeny Rudoltice s již dříve sloučeným Klepáčovem, roku 1975 Vernířovice a konečně roku 1980 i Petrov nad Desnou s osadou Terezín. Katastr se těmito integracemi rozšířil až na 7728 hektarů. Ve spojené obci žilo v roce 1991 v 579 domech 2686 obyvatel. Po referendu v roce 1993 se v roce 1994 Vernířovice osamostatnily. V roce 1995 je uskutečněno referendum v Petrově nad Desnou, které bylo neúspěšné. Při druhém referendu v roce 2008 občané Petrova nad Desnou vyslovili souhlas s vytvořením samostatné obce.
Odhalení pamětní desky v roce 1930.
Úprava místa je patrná do dnešních dnů.
Na fotografii je v hanáckém kroji paní učitelka Malíčková.
Obecní pečeť, užívaná od poloviny 17. století, nesly symboly zdejších hamrů – kovadlinu s kladivem, kleště a kolo na dlouhé ose. (Statistika o obci). V roce 1918, kdy byl zřízen Československý stát, nic nebylo v Sobotíně změněno. Vesnice zůstala německá, jen přibylo do Sobotína několik státních zaměstnanců, kteří byli nuceni poslat své děti do německé školy, ačkoliv jsme měli Československou republiku. Až po příchodu ředitele Ing. Josefa Peňáze, který byl jmenován ředitelem továrny na Hospodářské stroje, umístil v roce 1925 v Sobotíně několik českých rodin. V tomto roce byl založen odbor Národní jednoty a otevřena česká škola. Prvním učitelem školy se stal pan Antonín Šír. Česká škola neměla vlastní budovy. V Československé republice jsme byli odkázáni na milost německých držitelů domů. Tak se stalo, že ve dvou letech jsme se museli třikrát stěhovat školu. V roce 1927 se podařilo místnímu odboru Národní jednoty přesvědčit ministerstvo o nutnosti zakoupení vlastního domu, takzvanou „Hubertovu vilu“, která slouží do dnešních dnů. Toto dílo bylo korunováno radostí všemi rodinami, když s velkou slávou jsme stěhovali českou školu do vlastní budovy. Ještě s větší radostí jsme přivítali v Sobotíně otevření stálé ozdravovny pro české děti „Péče o zdraví mládeže v Olomouci.“ Tohoto roku je otevřena druhá třída a mateřská škola. Od této doby bylo započato s počešťováním počešťováním Sobotína. Opět se Sobotínem rozléhaly české písně. Obzvláště o prázdninách, kdy do prázdninových osad zavítalo 600 českých dětí. Místní odbor národní jednoty zde vykonával své poslání. Staral se o chudé děti, prováděna byla ošacovací a stravovací akce pro děti školou povinné. Prvním předsedou odboru byl Ing. Josef Peňáz a jednatelem se stal František Rozmánek. Po odchodu pana Peňáze je zvolen předsedou František Rozmánek, který jim zůstal 9 let až do okupace pohraničí Němci. Česká divadla pro děti i dospělé, ale veškeré národní oslavy byly konány jen v české škole. Jiné shromaždiště české menšiny nebylo v Sobotíně možné. Odbor Národní jednoty sdružoval 36 členů. S jakou láskou a s obětavostí bylo zde pracováno, lze posoudit posoudit z činnosti odboru. Byla zde vybudována knihovna, která čítala 1 200 svazků. Bylo založeno družstvo pro šití prádla a pracovních obleků (čp. 128), pěvecký a hudební kroužek. Divadlo hrálo 8 krát ročně, 4 krát pro dospělé a 4 krát pro děti. Svým nákladem bylo postaveno ve škole jeviště a ve škole cvičil odbor Sokola. Všichni přistěhovaní Češi pracovali svorně a s láskou pro národ a byli hodni názvu slova „Hraničáři.“ Leč nadešel osudný rok 1938, kdy Mnichovskou zradou bylo vydáno sudetské území Němcům a diktátorovi Hitlerovi. České rodiny usazené v Sobotíně se vystěhovaly. Pouze smíšená manželství zůstala. Z Čechů zde zůstal jen František Rozmánek, správce ozdravoven „Péče o zdraví mládeže v Olomouci“, který byl vykázán ze Sobotína až 15. září 1939. Když 8. října 1939 Němci okupovali Sobotín a přijela říšská branná moc, nebylo jednoho domu, který by nebyl ozdoben kvítím a praporem. Byly postaveny slavobrány s nápisy „Ein Reich, ein Volk, ein Führer“. Zapsal František Rozmánek – správce ozdravoven – starousedlík – Hraničář) – předseda odboru Národní Jednoty Sobotín (Pamětní kniha Sobotína).
Zpracoval: Miroslav Mikuláštík
Jídelnu zachytil fotograf pan Brožek o prázdninách v roce 1932.
Hlavní jídelna se nacházela v dnešní budově DPS Sobotín.
Kdo tuto budovu znal, tak se může dobře orientovat.