Historické zajímavosti o naší obci III

• Sobotín vlastnil starou pečeť z roku 1652 s nápisem SIGIL – DER – GEMEIN – IN – ZEPTAE – 1652
• Osada Štětínov vyrostla v roce 1786 na pozemcích sobotínského panství (panského dvora). Jméno dostala po tehdejším inspektoru komorních statků Jáchymu ze Stettenhofenu. 

Joachym Stettenhoff (*10.4.1742 ve Vídni – zemřel 16. 3. 1813 v Budišově, kde je pohřben). Jmenován inspektorem komorních statků na Moravě, později se stal ředitelem velehradského panství. V době, kdy vízmberské panství patřilo klášteru Velehrad, působí zde jako správce. Po zrušení klášterů Josefem II., přechází do Fondu náboženské matice. Na pozemcích panských dvorů zakládá nové osady. Tak vznikla v roce 1773 Filipová, 1784 Kaciánov a v roce 1786 Svobodín, Švagrov, Terezín a Štětínov.

• Sobotínský panský dvůr byl rozkouskován v roce 1786, kdy z celkové výměry 395 měřic polí, 34 měřic úhoru a ze 156 měřic panství bylo předěleno 248 jiter osadě Štětínov, 4 jitra byly převedeny jedné zemědělské usedlosti ve Vernířovicích, 25 jiter bylo dáno štětínovským občanům na pasení dobytka a 65 jiter bylo přiděleno 17 usedlostem na samotě Svobodín. ( Rakouské jitro – 5755 m2 , 1 měřice = 19,17 arů,1 ha = 5,2 měřic. Jeden ar = 0,0001 km2 = 0,01 ha = 100 m2).
• Podle lánového rejstříku bylo v roce 1677 v Sobotíně 72 usedlíků a jedna poustka (samota). V roce 1834 žilo již ve 147 domech 1128 obyvatel. Při sčítání v roce 1869 má Sobotín 2069 obyvatel a 204 domů. V roce 1900 žilo ve 237 domech 1887 obyvatel. Při dalším sčítání, které bylo v roce 1921 v Sobotíně 244 domů s 1641 obyvateli a v roce 1930 se stojí 251 domů s 1457 trvale přihlášenými obyvateli. Statistika v roce 1950 uvádí 226 domů s 1013 obyvateli. Podle výpisu z katastru nemovitostí nalezneme v roce 1999 celkem 327 domů s čísly popisnými a 2 domy s čísly evidenčními, ve kterých žije 1273 obyvatel.

Štětínov (Stettenhof) byl místní částí Sobotína až do roku 1946. Štětínov začíná od rodinného  domu pana Barvy a končí u mostu přes řeku Mertu. Sobotínu náležela osada Štětínov (německy Stettenhof) s nadmořskou výškou kolem 420 metrů. Leží na levém břehu říčky Merty, a to nad jejím soutokem s Klepáčovským potokem u Diakonie Sobotín.
 

• V roce 1900 je v Sobotíně 1160 ha hospodářské půdy (z toho pole 729 ha,lesy 287 ha, louky 53 ha,- pastviny 53 ha,zahrady 38 ha). Dále je zaznamenáno 68 koní, 477 krav, 174 prasat.O sto let později bychom našli v téže obci 1208.6 ha různých druhů pozemků (z toho pole 296.3 ha, 579.2 ha lesy, 11.4 ha louky, 154.2 ha pastviny, 54.9 ha zahrad, 13.9 ha vodní plochy, 21.4 ha zastavěné plochy, 76.9 ha ostatní plochy).
• Podle soupisu majetku z roku 1930 se v Sobotíně nalézaly například dva mlýny (1930), dvě pily (1924), elektrárna (1924), oděvní družstvo „Rozvoj“ (1926), spolkový konzum (1892), obchody se smíšeným zbožím (1888). Dále byla v obci záložna (1930), pošta (1871), železniční stanice (1871), lékař (1885), závodní nemocnice železáren (1880), řada ozdravoven, dům Diakonie německé evangelické církve (1925),Hasičský spolek (1877), Německá kulturní společnost (1924),německá cvičební jednota (1920), sokol při české menšinové škole (1930).
• Farní škola je doložena již před rokem 1565. Škola (německá) je v Sobotíně evidována od roku 1853. V osadě Štětínov škola vznikla v roce 1853 a samostatnost získala v roce 1873.
• Česká menšinová škola vznikla v roce 1925 a od 15. 5. 1928 je otevřena mateřská škola. Německá evangelická rodinná škola se otevřela v roce 1925. Na zámku bylo otevřeno Lesnické učiliště v roce1948 a učiliště pro výuku prodavaček a kuchařek v roce 1962. Podle statistiky k 1. lednu 1945 bylo v Sobotíně zaznamenáno 38 živností. Z toho 5 hostinců, 4 pekařství, 4 stolařství, 4 kolářství, 3 holičství, 3 obuvnictví, 2 koloniální obchody, 2 kovářství, 2 řeznictví, 2 sedlářství. 2 mlýny, 3 klempířství, 1 pokrývačství, 1 zámečnictví, 1 turbína (Velamos-Sobotín) a 1 zahradnictví, které patřilo k zámku. U většiny živností byla ještě zemědělská půda, takže živnostník nebyl odkázán pouze na příjem z řemeslné práce, ale byl současně i výrobcem zemědělských produktů. Tím zajišťoval výživu pro svoji rodinu. V seznamech o půdě živnostníků nalézáme i dosti značné výměry zemědělské půdy.

Svobodín (Freitheitsberg) u Sobotína čp.152. V dnešní době dům slouží pro rekreační účely.

Sobotínské Vánoce
Vánoce byly vždy doménou dětí. Dospělí se snažili, aby jim udělali radost. V záznamech najdeme řadu zajímavých postřehů, které se týkají nejenom adventu, Vánoc, ale i konce a začátku nadcházejícího roku.

Vyhlídka (Hohewarte)
Dnes již dům neexistuje. Zachovaly se pouze kamenné základy. Nalezneme jej v zatáčce cesty vedoucí do Maršíkova. V minulosti byl tento dům často navštěvován, protože zde existoval hostinec a poskytoval občerstvení unaveným poutníkům. Z věžičky tohoto domu ve večerních hodinách Štědrého dne bylo slyšet melodie koled, které trubači slavnostně troubili. Za ticha a mrazivé noci se tyto melodie nesly celým Sobotínským údolím. „Lidé, kteří se vraceli z půlnoční mše, byli touto hudební produkcí nadšeni a vydrželi naslouchat, že jim mráz nevadil a vydrželi naslouchat tomuto svátečnímu koncertu.“ (Vlastivědný časopis UnsereHeimat).
                                          
Půlnoční mše
Půlnoční mše byla mezi obyvateli Sobotína a celého okolí vyhledávána. Kostel byl vždy zcela naplněn.
Mše se konala zásadně o půlnoci. Slavnostní oblečení a dodržování tradic bylo samozřejmostí. Změny nastaly až po osvobození Sobotína. V roce 1945 se konala půlnoční mše pro české obyvatelstvo. Pan učitel Milan Braška, který byl přeložen do Sobotína z Vizovic, nacvičil se čtyřmi dětmi české vánoční koledy, které měly mimořádný úspěch. Ještě před tím v 17:00 hodin se konala latinská mše s německými koledami pro německé obyvatelstvo. V 21:00 hodin se uskutečnila mše pro všechny Čechy a Němce. Jak zaznamenal sobotínský farář Bruno Esch, všechny měly mimořádný ohlas. Kostel byl zcela zaplněn a svatého přijímání se zúčastnilo 7 047 věřících.
                                                
Sobotínský betlém
Stavění betlému mělo v Sobotíně dlouholetou tradici. Nebylo snad jediného domu, kde by si tyto betlémy nezhotovili. Kvalita byla různá. Převažovaly betlémy papírové, v mnoha případech i dřevěné. Musíme ocenit, že se do dnešních dnů zachoval kostelní betlém. Zakoupila ho za 2 600 Kč v roce 1926 paní učitelka Marie Schönová, která působila na německé škole u kostela (čp. 100). V pozdějších letech provedl celkovou rekonstrukci jednotlivých postav akademický sochař a malíř Jiří Jílek (1925-1981).

Štědrovečerní stůl v Diakonii
Německá evangelická církev (1925–1945), která v roce 1925 koupila v Sobotíně 3 domy, věnovala mimořádnou pozornost vánočním svátkům. Tradiční bylo posezení u „štědrovečerního stolu“. Dveře byly poutníkům, pocestným i náhodným kolemjdoucím po celou dobu vánočních svátků otevřeny. Tradičním občerstvením byla vánočka + čokoláda (kakao). Na Vánoce se diakonky vždy dokonale připravily. Důvodem byla péče o děti, které zde trvale bydlely na II. budově.                                       

Vánoční besídky
Tyto besídky se konaly na české i německé škole. Mezi dětmi byl o ně velký zájem a byly oboustranně navštěvovány. Každé dítě dostalo malý dárek. A o jaké dárky šlo? V dnešní době by se nad obsahem sáčku, ve kterém byla jablíčka, ořechy, napečené cukroví, někdy i jeden pomeranč, kniha atd.., jistě pousmály. Nejvzácnějším dárkem byl hrnek teplé a dobré čokolády (kakaa). Tuto dobrotu vařila manželka pana řídícího. Druhým vzácným dárkem byla i vánočka, kterou daroval pekař ze Štětínova (Stettenhof) pan Josef Frömmel (čp. 64) pro každého žáka, který navštěvoval českou menšinovou školu.
„Dne 20. prosince 1925 se uskutečnila první vánoční besídka a měla úspěch. Výzdobu na vánoční stromek věnovali místní obchodníci. Cukroví upekly členky Národní jednoty Sobotín a pan Emil Zöhner–pekař, upekl a zdarma věnoval 25 vánoček. Pekařství se nacházelo vedle „Myslivecké chalupy“ u Diakonie. Každý žák obdržel knížku, ¼ kg ořechů, jablka a cukroví, čokoládu, vánočku, pomeranč a jeden pár punčoch. Dále byly rozdány troje šaty, troje dívčí pláště, sedm párů bot, troje trika a kalhoty.Ve všech očích bylo lze číst očekávání. Jen oči dětí z německé školy se dívaly vše na to smutně. Usneseno bylo hned, aby i ony obdržely nějakou část cukroví ze stromečku. To se také stalo“- napsal do školní kroniky řídící učitel Jaroslav Šír, který působil v Sobotíně v letech 1925–1926. Na české škole se vždy stavěly sněhové postavy. Z dochované dokumentace víme, že byly velmi pěkné a lidmi obdivované. Nejdojímavější se staly besídky na mateřské škole, která se stala součástí české menšinové školy dne 15. 5. 1928.

Zimní radovánky
Mládež převážně v zimě lyžovala a sáňkovala. Na stráních Sobotína bylo vždy plno nejenom dětí ze Sobotína, ale i osadníků, kteří se vydávali na lyžařské tury. Cílem těchto výletů se stal Skřítek (Berggeist). Zpáteční cestou sjížděli trasu přes Klepáčov (Kleppel), Svobodín (Freitsberg), Štětínov (Stettenhof) a končili na nádraží v Sobotíně (Zöptau). Sobotínští lyžaři patřili mezi nejlepší v celém regionu. Svým příkladem byl sobotínský MUDr. Antonín Heigel (1858–1945), který v 87 letech dokázal sjíždět na čarovných prknech ty nejpříkřejší svahy.

Smutné Vánoce 1930
Na podzim roku 1930 byla zastavena práce ve zdejší továrně na hospodářské stroje a většina dělníků byla propuštěna. V lednu 1931 dostali výpověď i ostatní dělníci. Situace v obci byla vážná. Prostřednictvím Okresní péče o mládež v Loučné (sídlo soudního okresu –německy Wiesenberg – do roku 1948 Vízmberk), byla na jednotlivých školách rozdávána zdarma dětem polévka. Vyvařování bylo prováděno i v hostinci pana Brachtla na Hotelu nádraží Sobotín (také Petrovice nad Desnou –německy Petersdorfan der Tess). Tragédií se stala pro mnohé občany zpronevěra peněz ve spořitelně ve Vízmberku (Loučná nad Desnou). Lidé, kteří zde měli uložené své úspory, byli touto zpronevěrou zaskočeni. Neztratili jen práci, ale i peníze.
                                                  
Farní muzeum kostela sv. Vavřince v Sobotíně
Po pečlivé prohlídce starých litinových křížů a obrazů na půdách kostela, fary a márnice bylo nalezeno tolik cenného materiálu, že bylo rozhodnuto založení farního muzea, které bylo otevřeno v den biřmování dne 18. 10. 1943. Ocenění provedla jedna kunsthistorička z Berlína a malířka z Mnichova, které navštívily Sobotín a během své rekreace provedly ocenění jednotlivých předmětů a jejich umístění na oratoriu v kostele. Během vánočních svátků bylo toto „mini“ muzeum volně přístupné a hojně navštívené.

Vzpomínky pamětníků:  František Ficnar (1979), Miroslav Kožuský (1999), Věra Malíčková (2000), Josef Mikysa (1979), Hynek Pavelka (1999), Marie Potěšilová (1993,1995),  Jindřich Stařík (1993), Lotta Šmakalová (1973).

Zpracoval: Miroslav Mikuláštík